KAI'SA - Životopis

Na nebojácné lovkyni z Prázdnoty známé jako Kai’Sa je dost možná nejzajímavější to, jak nezajímavě začal její život. Nepochází z řad kmenových válečníků zocelených generacemi plnými boje ani nebyla povolána ze vzdálených krajů, aby bojovala s nepoznanou hrozbou, která číhá pod Shurimou. Byla to obyčejná dívka, jež se narodila milujícím rodičům, kteří nazývali nehostinné jižní pouště svým domovem. Právě tady trávila své dny tak, že si hrála s kamarády, a noci tím, že snila o svém místě na slunci. Během jejího desátého roku se osud mladé dívky Kaisy změnil navždy. Kdyby bývala starší, byla by si mohla více všímat těch nezvyklých událostí, které se počaly odehrávat ve vesnicích – každý den ji matka nabádala, aby zůstala doma, a to ze strachu před cizinci, kteří se toulali po kraji a požadovali obětinu pro temné síly z podsvětí. Kaisa a její kamarádi tomu nevěřili, až jednoho večera přišli k ohradě s obětními kozami koupenými od kočovných pastevců. Svým nožem, který jí dal otec k osmým narozeninám, přeřízla provazy a vypustila zvířata na svobodu do nedalekého kaňonu. Přišlo jim to jako neškodný žertík, ale pak se stalo něco nemyslitelného. Země se začala třást, oblohu protnuly záblesky světla a děti utíkaly jako o život.

Prázdnota se probudila. Skalní podloží se rozevřelo a spolklo Kaisinu vesnici se všemi jejími obyvateli, takže nezbylo nic než písek protnutý zkroucenými sloupy černými jako noc. Když Kaisa opět přišla k vědomí, zjistila, že je lapená v podzemí. Zachvátil ji ochromující strach, ale stále tu ještě byla naděje: slyšela slabé volání ostatních přeživších. Chabě volali jeden na druhého a opakovali svá jména jedno po druhém jako mantru. Bohužel třetího dne už zbýval pouze její hlas. Její přátelé i rodina byli všichni pryč. Byla v temnotě sama. Teprve v okamžiku, kdy se všechno zdálo být ztracené, spatřila světlo. Následovala ho. Na cestě našla jen chabou potravu. V sutinách po propadlé vesnici byly rozedrané měchy na vodu, shnilé broskve – cokoliv, co by oddálilo smrt vyhladověním. Ale nakonec Kaisin hlad opět nahradil strach. Ocitla se v rozlehlé jeskyni osvětlené nadpozemskou fialovou září a viděla, že už není sama. V hlubinách se to hemžilo poletujícími stvůrami. Ta první, která po Kaise šla, nebyla o nic větší než ona a Kaisa oběma rukama svírala svůj nůž, připravená se bránit. Hrůzné stvoření z Prázdnoty ji srazilo na zem, ale ona mu vrazila čepel do tepajícího srdce a oba dva se skutáleli hlouběji do propasti.

Tvor byl zdánlivě mrtvý, ale jeho nepřirozená kůže se jí uchytila na paži. Onen temný krunýř pálil, ale na dotek byl tvrdý jako ocel. Kaisa se ho v záchvatu paniky snažila odstranit a zlomila si přitom nůž. Když ale přišly větší stvůry, použila krunýř jako štít a díky tomu se jí podařilo utéct. Brzy na to si uvědomila, že se onen krunýř stává její součástí. Její denní boj o přežití se protáhl na celé roky a její druhá kůže rostla spolu s ní – a stejně tak rostlo i její odhodlání. Nyní měla víc než jen naději: měla plán. Bojovat tvrdě. Zůstat naživu. Najít cestu zpět. Změnila se – z ustrašené holčičky na nebojácného přeživšího, z kořisti na dravce. Téměř deset let žila mezi dvěma světy a pokoušela se je držet od sebe – Prázdnota prahne po tom, aby pohltila nejen odlehlé vesnice Shurimy, nýbrž celou Runeterru. To ale nedopustí. Přestože už přemohla bezpočet konstruktů z Prázdnoty, chápe, že spousta lidí, které chrání, by jako zrůdu vnímali i ji samotnou. Její jméno se vskutku začalo dostávat do legend jakožto ozvěna prastarých hrůz z prokleté Ikacie. Už to nebyla Kaisa..., nýbrž Kai'Sa.